Speciální komise na Praze 1 se totiž rozhodla oslovit grafické školy, aby změnily černé výlohy kasín na něco „graficky originálního“. Je samozřejmě hezké, že radnice myslí i na umění a mladé studenty, kteří jinak nemají do čeho píchnout. Herna sama už je obvykle ukázkou sociálního realismu, a když se na to zvenku ještě nabalí studentská kreativita, vznikne opravdové živé umění. Z pomalovaných vitráží budou vycházet už hotové výsledky invazivního uměleckého projektu jménem neregulovaný hazard.

„Musí být jasné, že se jedná o kasíno. Budova by podle magistrátního specialisty neměla působit například dojmem, že se v ní prodávají housky.“

Prosperující pražská „jednička“ si prostě nemůže dovolit vypadat jako Detroit, kde se pořád něco zavírá, a i proto se rozhodla k tomuto odvážnému kroku. „Provozovny teď vypadají jako zavřené nebo jako kdyby tam probíhala rekonstrukce,“ vysvětlil důvod, proč vizuálně oživit kasína, zástupce Prahy 1. Herny a kasína prostě česká města zdobí a nesluší se, aby to vypadalo, že jsou snad zavřené, a zvlášť ne v historickém centru Prahy, kde je tolik potenciálních obdivovatelů.

Smysl lokálních politiků pro ironii je stále nevyčerpaným zdrojem kvalitního humoru. Škoda, že si toho pečlivě všímají zatím jen v Brně. Školy, jak se ze slov jejich ředitelů zdá, se však k nápadu staví spíše rezervovaně – nejásají z možnosti pomalovat každé sklo, které jim magistrát nabídne. Namalovat by si samozřejmě mladí kumštýři nemohli, co by je napadlo. Museli by splnit některé podružné podmínky. Tak například musí být jasné, že se jedná o kasíno. Budova by podle magistrátního specialisty neměla působit například dojmem, že se v ní prodávají housky. „Člověk musí vědět, že vchází do kasína, aby si nemyslel, že si tam může koupit housky,“ řekl doslova jeden z radních. To by bylo opravdu hloupé – jít si do obchůdku pro rohlík a nakonec se z domnělé pekárny vypotácet bez peněz i bez pečiva.

Kasina dosud na svých barevně potištěných výlohách nabízela něco, čemu rozhodně nemohla dostát – slávu, úspěch, blondýny roznášející náhle zbohatnuvším hráčům drinky a další motivy z kýčovitých filmů o mafiánech z minulého století. S tím je však teď konec, protože společnost nesmí být nadále uváděna v omyl, snad i proto ta příhodná Krejčího poznámka o houskách. Nezbývá než doufat, že školy prozřou a chopí se své společenské odpovědnosti, tak jako to učinila radnicí oslovená kasína, která před několika týdny zareagovala na zákaz využívání výloh k sebepropagaci jednoduše tím, že nechala výlohy černé, což bylo bezprostředním impulzem k vyvinutí snah o oživení města za milé pomoci mladých výtvarníků.

V naší zemi, ba i v Praze, je naštěstí dost velký pořádek na to, aby hrozila nějaká rebelie nebo prvoplánové politické provokace. Pokud ředitelé svolí, aby studenti vypomohli s grafickou výzdobou kasín, budou samozřejmě ještě potřebovat souhlas jejich provozovatelů. Grafici se aspoň naučí tomu nejcennějšímu, co ke své budoucí profesionální činnosti budou potřebovat: plnit kreativní zadání a ještě za to nedostat ani korunu. Český hazard – symbol kapitalismu bez přívlastků – by tak konečně mohl získat lidskou tvář.

Autor je sociolog.

„Vyzývám vás, pane poslanče: nezahrávejte si s nejnižšími pudy voličů, jako jsou hlad a paměť. Nehlaďte už láhev s džinem populismu!“

„Nezvonili jsme klíči, aby děti neměly na svačiny,“ prohlásil tento muž v pořadu Máte slovo. Nelze ani vyjádřit naše znepokojení. Ano, zvonili jsme klíči, poslanče Foldyno, a byly to jmenovitě klíče od bytu, od chaty, od auta a od garáže. Co s tím mají co dělat svačiny dětí, které tehdy vůbec nebyly na světě? Kdo vás pověřil, abyste šířil revizionismus a demagogii? Tato akce je tím zákeřnější, že proběhla v pozdním vysílacím čase, kdy slušné děti už šly spát, a tak se nemohou samy bránit.

Česká rodina si trpělivě utahuje opasky, kšandy a někdy i tkaničky od tenisek; utrhuje si od úst, aby odlehčila nákladnému provozu demokracie, nejlepšího ze všech strašných systémů vlády, a aby odlehčila jeho kormidelníkům – a tu si přijde nějaký Foldyna a vráží celonárodnímu úsilí pověstnou dýku do zad. Místo, aby byl rád, že máme demokracii, vede v televizi takové řeči, a ještě za naše peníze. A bere si děti za rukojmí. Komu to slouží?

Být sám sobě problémem

Přeje si snad poslanec Foldyna odstavit děti, za něž se domnívá hovořit (Kdo to vůbec je – „děti“? Proč konkrétně nejmenuje?), od jediného zřídla pravé svobody – tržního principu, který možná není tu a tam nejvlídnější, rozhodně však je spravedlivý? Filosof Václav Bělohradský to přece vysvětluje docela srozumitelně: „Trh je nelidský v tom smyslu, že člověka nelítostně nutí k tomu, aby se přizpůsobil negativnosti skutečnosti a odřekl se toho, co je pro něho příliš nákladné. Zlidštíme-li trh, pak tuto funkci bude muset přebrat politika nebo kultura, která ji bude vykonávat hůře a často i násilněji než trh.“ Co jsou svačiny pana Foldyny proti neoddiskutovatelné negativnosti skutečnosti?

Poslanec Foldyna by patrně nejradši zavřel naše děti do jakéhosi skleníku nebo karantény, kde by byly odděleny od světa dospělých neprůstřelným sklem a pod umělým osvětlením vyčkávaly zletilosti. Co by asi řekly tyto oběti sociálního inženýrství, až by z foldynovských jesliček – řekněme spíše gulagu – vyšly do krutého světa tržních pravidel? To by vám pěkně poděkovaly, poslanče Foldyno! Svoboda je především možnost být sám sobě problémem; a je úkolem demokracie, aby tuto svobodu umožnila všem občanům bez rozdílu.

Žerty stranou, poslanče Foldyno!

Kdo seje vítr…

Poslancovo veřejnoprávní extempore však nastoluje obecnější otázku – otázku, zda si vůbec můžeme dovolit takovéto veřejné zpochybňování, ba relativizaci tržního charakteru Sametové revoluce. Někteří lidé jsou ohledně historického významu této události stále poněkud zmateni. Vystavovat je podobné demagogii znamená ohrožení už tak dost nelehkého procesu vyrovnávání se s minulostí, v hlubším důsledku pak i potenciální bezpečnostní riziko pro celý stát. Zvlášť, když máme každou chvíli nějaké volby.

Vyzývám vás, pane poslanče: nezahrávejte si s nejnižšími pudy voličů, jako jsou hlad a paměť. Nehlaďte už láhev s džinem populismu! Již Václav Havel, poslanče Foldyno, blahé paměti varoval: „Kdo seje vítr, sklízí bouři.“ A pan president tuze dobře věděl, o čem hovoří. Řekněme to na rovinu. Tržní charakter a humanistický odkaz sametové revoluce by měly být chráněny zákonem, podobně jako je před revizionismem legislativně zabezpečen holocaust. Význam obou událostí ostatně není zcela nesrovnatelný. Žerty stranou, poslanče Foldyno!

Kdybyste totiž četl noviny, nebo aspoň filosofické eseje, a zejména profesora Bělohradského, nemohl byste se ohánět falešnou solidaritou. „Smrtelnost, kterou sdílíme se vším živým, nás zavazuje. Tato solidarita se životem na Zemi je obecně sdíleným životním pocitem postmoderní mládeže.“ Ano, to byste věděl, kdybyste četl Bělohradského Kapitalismus a občanské ctnosti. Potom byste též dobře věděl, že není, nebyl a nebude skutečně solidárním nikdo, kdo neuznává svobodu svobody. Také vy, pane poslanče, si dejte pozor, abyste nebyl té svobody zbaven. Možná byste potom poznal, zač stojí ta vaše solidarita. Solidarita hrstky jedinců, kteří sami sebe vyloučili z celonárodního úsilí. V nezkrotné pýše, nebo snad za mrzký peníz, páni Foldynové?

To byste věděl, kdybyste četl Bělohradského…

Vzdělávat lid

Ale svobodný tisk tu není od toho, aby vzdělával volené zástupce lidu. Svobodný tisk má především vzdělávat lid, aby si odpovědněji volil lepší poslance, pane poslanče. Ptejme se důsledně, jak dlouho ještě bude občanská společnost přihlížet zneužívání svobodné diskuse k revizionistickým rejdům pana Foldyny a jemu podobných? A ptejme se tak dlouho a tak důsledně, dokud i poslední z nás nepochopí, proč zvonil klíči.

Závěrem dopisu bych chtěl zdůraznit, že skandální výrok poslance Foldyny jsem zaznamenal až s odstupem, a to právě díky svobodnému tisku, neboť jsem nedávno musel prodat televizor.

Autor je spisovatel.

„Skutečnou vinu nesou amatéři z Washingtonu D.C., kteří si dovolují morálně soudit jednu nebo druhou stranu ukrajinské debaty.“

Není lehké stanovit přesnou diagnózu psychotického záchvatu západních médií, který spustila situace na Krymu. Protiruská stanoviska prosazují dvě vzájemně si protiřečící teze. Jedna zní, že se Putin úplně zbláznil – z Ruska se stal jakýsi vtip o „čerpací stanici, která se tváří jako stát“ a která za svou okupaci Krymského poloostrova „draze zaplatí“. Pak je tu neokonzervativní verze rusofobie, kterou se ohání někdejší stoupenci invaze Iráku, kupříkladu Eli Lake, podle něhož se jedná o skrytou ruskou invazi na Ukrajinu. Jaké pro to má důkazy? Žádné nepotřebuje.

Miliardy pump a žádné čekání

Tyto dva příběhy o Rusku – McCainova „čerpací stanice“ a Lakeův hrůzostrašný dobyvatel – se zakládají na hořkém poznání, které by senátor McCain ani publicista Lake nikdy veřejně nepřiznali. Jednoduše řečeno: Rusko si přisvojí Krym, draze za to nezaplatí a není tu nic, co by se proti tomu dalo dělat. Oba dobře vědí, že Rusko má na Krymu volnou ruku. Vezměme si McCainův bonmot. Proč mluví o čerpací stanici? Rusko je v současnosti největším vývozcem ropy, předběhlo i Saúdskou Arábii, věrného amerického spojence a výspu demokracie, o více než milion barelů denně. S odhadovanými rezervami osmdesáti miliard barelů vydrží Rusku zásoby všemi žádané suroviny ještě velmi, velmi dlouho.

Je to tak – je to svého druhu velká čerpací stanice. Miliardy pump a žádné čekání! Ruská benzínka nebude nikdy trpět nedostatkem zákazníků. Obchod s ropou se podobá obchodu s lehkými drogami. Komentátoři si mohou vymýšlet své příběhy o dealerech, ale pravdou je, že je vždy více poptávky, než může nabídka uspokojit. Nikdo nemusí nikomu podobné zboží vnucovat, prodává se samo a lidé by zaplatili cokoli, jenom aby ho měli. To znamená, že ti, kteří vlastní největší „benzínku“ na světě, si mohou dělat, co chtějí. Ropa musí téct bez ohledu na to, jak bezohledně se chovají její ruští majitelé.

Kdo bude trpět?

Jediná média, která jsou ochotná to uznat, jsou finanční servery. Nemohou si dovolit, aby válečné štvaní nějak ovlivnilo jejich sázky, takže jsou překvapivě střízlivá a říkají otevřeně, že tu není nic, co by Západ mohl podniknout. Analytici z Goldman Sachs, Bank of America nebo Morgan Stanley prohlásili, že Evropa zřejmě nepodpoří sankce, které by omezily tok ruské ropy a plynu. V roce 2012 dovezli evropští členové Mezinárodní energetické agentury sídlící v Paříži třicet dva procent své surové ropy, pohonných hmot a na plynu založených chemických surovin z Ruska.

Pro Ameriku je obzvláště smutné, že pravdivé zprávy přicházejí od těch „prasat“ z Goldman Sachs, Bank of America a Morgan Stanley. Je to jako s postavou Clarice z Mlčení jehňátek, která, než se od Hannibala Lectera dozvěděla nejnovější zprávy o masovém vrahovi, musela být potřísněna ejakulátem. Ale statistiky nelžou – Evropská unie má třetinu své energie z Ruska a žádná země na světě by nepřežila takový výpadek v dovozu. I kdyby Angela Markelová neblufovala, když tvrdí, že Německo bude klidně trpět v zimě a tmě, jen aby Rusko potrestalo, těžko by se jí podařilo přemluvit ostatní, méně disciplinované členy Evropské unie – což jsou všichni kromě Německa. A i kdyby se jí to zázrakem podařilo, není vůbec jasné, že by tím ruská ekonomie nějak zásadně utrpěla. Zájemci o ropu tu budou vždy a ruské ropovody vedou i k jiným zákazníkům. Třeba do Číny.

Rusko vloni ukončilo poslední etapu ropovodu Východní Sibiř – Tichý oceán (ESPO). Jako obvykle to byla především obskurní apolitická obchodní média, která nejupřímněji sdělovala, o co tu vlastně jde. Publikace Oil Price popisuje jasně a přímo, co tento ropovod představuje: „Ruský Transněfť otevřel druhý a poslední  úsek ropovodu Východní Sibiř – Tichý oceán vybudovaného za dvacet pět miliard dolarů. V roce 2013 tak zdvojnásobil svou kapacitu vývozu na třicet milionů tun. Důležité jsou tu tři věci: Ropovod zvyšující dvojnásobně kapacitu činí ze směsi surové ropy z ESPO oficiální novou směs na světovém trhu. Co se týče infrastruktury, z ruského Dálného východu se stává strategický uzel pro dopravu ropy do Japonska, Číny, USA, Jižní Korey, Filipín, Singapuru a Taiwanu. Rusko tak získává více vlivu nad Evropou.“ A opravdu, Rusko tak získává více vlivu nad Evropou. Ačkoli Evropská unie potřebuje ruskou ropu víc než kdejaký feťák svůj pytlíček, Rusko už Evropu jako svého zákazníka nepotřebuje. Upřímně řečeno, žádný dovozce ropy nebo drogový dealer nepotřebuje konkrétního zákazníka. S ropovodem otevřeným Číně a Východní Asii navíc Rusko nepocítí ani nepříjemné mrazení, kdyby se náhodou Evropská unie zbláznila a chtěla zničit svou vlastní ekonomii, aby Rusko „potrestala“.

Nikdo o tom nemluví, ale ve skutečnosti už jedno referendum proběhlo

Intuice z dob studené války

Chcete-li pochopit podivné výpady, jakými Rusko častují Američané, například senátor McCain, musíte je vnímat v kontextu nevyhnutelného, snadného a laciného ruského vítězství na Krymu. Pro bojovníka z dob studené války, jako je McCain, to představuje bolestivý šok. Nezbývá mu než reagovat urážkami. „Rusko je čerpací stanicí, která se tváří jako stát,“ uvedl McCain v CNN: „Je to zkorumpovaná kleptokracie, je to národ, jehož ekonomie je závislá jen na ropě a plynu.“

McCain má ostatně v lecčems pravdu. Putinovské Rusko je zkorumpovaná kleptokracie a Putin je zvrhlý autoritář. Nejhorší na tom, když uznáme Putinovo vítězství na Krymu, je, že se náhle nalézáme na stejné straně barikády jako ta vychytralá malá krysa a její veselý spolek vrahounských vyděračů a byrokratů. Jenže pravda má něco do sebe a pravdou je, že Putin na Krymu vyhrál. Je lepší si to připustit než na vítěze křičet urážky, které navíc ani nedávají smysl. McCain tvrdí, že Rusko vydělává na ropě a plynu. To je fakt, no a co? Existuje snad na světovém trhu lepší zboží? Na čem by Rusko mělo vydělávat, na hypotékách a exekucích? Ropa a plyn jsou ještě poctivým způsobem, jak si vydělat. V každém případě jsem nikdy neslyšel, že by americký politik podobně nadával na Saúdskou Arábii, svého oblíbeného spojence, přestože všechno, co McCain řekl o Rusku, o ní platí dvakrát, ne-li třikrát či čtyřikrát tolik.

Za McCainovým chováním z dětského hřiště můžeme slyšet: „Měl jsi jenom štěstí, pitomče, že máš na svém území tolik ropy!“ Odpovědí na to je, jak pravil Mickey Rourke ve filmu Štamgast: „Jo, ale to se taky počítá!“ Nemluvě o tom, že Rusko ovládá jednu šestinu povrchu zeměkoule. Následující generace Rusů tak mohou počítat s tím, že se pod rozlehlou tajgou dříve nebo později něco najde. Kdyby si Rusko udrželo Aljašku o deset let déle, mohlo mít veškerou ropu a plyn z celé severní polokoule, ale bylo příliš zaujaté zabíjením a stahováním posledních mořských vyder z kůže.

Na základě své intuice ještě z dob studené války, čekali Američané, že Rusko jako vždy ustoupí, začnou-li mluvit ostřeji. A nemůžete jim to vyčítat, jelikož to v posledních padesáti letech skutečně platilo. Sovětský svaz byl nejpasivnější, nejopatrnější velmocí v dějinách. Jaké jiné impérium by připustilo svůj vlastní rozpad, aniž by se mu pokusilo bránit? Tváří v tvář Severoatlantické alianci se sovětská armáda rozpustila v „moři rezavějících tanků“ bez toho, aby vypálila jediný výstřel. Během Jelcinovy éry se postsovětské Rusko stalo ještě pasivnějším a slabším. Konečný propad nastal v roce 1999, deset let poté, co se Sovětský svaz rozpadl. V té době se Jelcin, jímž většina Rusů pohrdala a jehož považovala za poskoka Spojených států, nechal Clintonem zatáhnout do konfliktu se Srbskem. Zradil tak jednoho z nejvěrnějších ruských spojenců a ponechal Kosovo napospas etnickým čistkám Kosovské osvobozenecké armády.

Od Ruska jsme čekali přesně takové chování. Jenže tentokrát nenastalo – proto ten vztek. Musíme se dívat, jak Rusko chladnokrevně podniká kroky, které Západ označil za nepřijatelné. Nejsme na to zvyklí. Měli už přece dávno couvnout, a když tak neučinili, mnoho západních komentátorů z toho vyvodilo, že Putin musí být evidentně šílený, protože jedině tak lze vysvětlit jeho bezohledné, sebejisté chování.

Průměrný Moskvan touží po Krymu

Angela Merkelová prohlásila, že Putin žije „v jiném světě“, američtí komentátoři naznačili, že „je mimo“ a Washington Post varoval, že Putin za to draze zaplatí, bude-li pokračovat a vezme si Krym, což je stejně jen „cena útěchy“ za dřívější neúspěšné pokusy získat celou Ukrajinu. Reakci Merkelové je snadné pochopit. Německý boj o Ukrajinu ve dvou světových válkách nevedl k ničemu dobrému. Od roku 1945 uvádějí myšlenky na uchvatitelství nebo anexi dnešní opatrnické a zdvořilé Němce do mdlob.

Ospravedlnit reakce amerických komentátorů už je mnohem těžší. Vezměme si například tvrzení, že Krym za nějaké snahy o připojení ani nestojí, jelikož je to jeden z „nejchudších regionů Evropy“, jak prohlašoval Will Englund z Washington Post. Jenže to není pravda, jako celá řada dalších divokých prohlášení západních komentátorů. Co se týče výše platů, Krym mezi sedmadvaceti ukrajinskými kraji stojí někde uprostřed pomyslného žebříčku a Sevastopol je dokonce na druhém místě, hned po Kyjevě. Jenže podobné statistiky vůbec nedokážou postihnout, co ke Krymu Rusové cítí. Tolstoj tu zažil své proklaté zjevení, carové si tu vybudovali svůj letní palác Livadia, Nabokov zde strávil osmnáct měsíců na rezidenci hraběnky Sofie Paninové v Gaspře.

Je hloupost tvrdit, že Krym je pro Rusy jen cenou útěchy. Je dost dobře možné, že je to ve skutečnosti jediná část Ukrajiny, kterou chtějí. Pokud jste žili nějakou dobu v Rusku, není těžké pochopit, proč například průměrný Moskvan tolik touží po místě, jako je Krym. Většina Ruska je plochá pevnina bez přístupu k moři, s chladným podnebím. Krym je oproti tomu poloostrov pokrytý středomořskými lesy, kamenitými kopci a obklopený teplou modravou vodou. Je to krajina, o které většina Rusů sní. Tento poloostrov oddělený od ukrajinských luk je velice specifickou oblastí – specificky ruskou oblastí – a to po více než sto let. Zatímco řada východních Ukrajinců, kteří mluví rusky a cítí se být součástí ruské kultury, ale nikoli Ruska samotného, obyvatelé Krymu sebe samotné vnímají velmi silně jako Rusy, politicky i kulturně. Byli velice nešťastní, když Jelcin po rozpadu Sovětského svazu nechal Krym Ukrajině.

Nedivím se žádnému Ukrajinci, který nenávidí Rusko nebo Západ nebo celý tento prokletý svět

Strach a hnus na Ukrajině

Nikdo o tom nemluví, ale ve skutečnosti už jedno referendum o tom, zda má Krym zůstat s Ukrajinou, nebo se připojit k Rusku, proběhlo: 20. ledna 1991 si krymští obyvatelé zvolili znovuobnovení vztahů s Ruskem v téměř stejném poměru jako v nedávném referendu, v němž podle BBC 93 procent krymských voličů volilo prorusky. Jejich postoj je tedy konsistentní. Nikdo na Západě tehdy samozřejmě nebral tyto výsledky vážně, protože všichni věděli, že Sovětský svaz představuje zlo, takže je nutně chvályhodné, když se od něj někdo oddělí. Dnes si však stojí zato tyto volby připomenout – hlas krymských občanů, podpořený ruskou ekonomickou a vojenskou silou, už má jinou váhu.

To, že si Krym zvolil návrat do Ruska, by nemělo nikoho překvapovat. I demografie této oblasti to naznačovala. Podle sčítání obyvatelstva z roku 2001, se 58 procent krymských občanů považuje za Rusy a jen 24 procent za Ukrajince. V nedělních volbách se drtivá většina krymských občanů rozhodla pro připojení k Rusku – podle zpráv se pro připojení při osmdesátiprocentní účasti vyslovilo 95 procent voličů. To ještě neznamená, že jsou to fanatičtí ruští nacionalisté. Spíše to vypovídá něco o Ukrajině. Je to velice chudá země, zatímco Rusku, „čerpací stanici, která se tváří jako stát“, se daří docela dobře. O Ukrajině platí opak – nemá peníze ani na to, aby si koupila plnou nádrž. Dějiny Ukrajiny ve 20. století byly příšernou, nekončící noční můrou, takže je těžké někoho vinit, že už nechce být jejich součástí.

Když potkávám Kanaďany, jejichž příjmení končí na „-enko“, vždycky si pomyslím, že by si každou noc měli kleknout a modlit se: „Děkuji ti Bože, žes mě obdaroval natolik chytrými praprapředky, že z Ukrajiny vypadli.“ Je přece smysluplné chtít být součástí země, která vás – aspoň teoreticky – může ochránit a poskytnout vám nějakou finanční jistotu, a ne té, která nezná nic jiného než masové vraždy, uměle vyvolané hladomory, pogromy a protipogromy, etnickou nenávist, kam až paměť sahá. Nejhorší na tom je, aspoň pro mnohé zahořklé ukrajinské intelektuály, že si uměle vyvolaný hladomor, kterým chtěl Stalin zničit ukrajinské rolníky, nikdo ani nepamatuje. Nikdo kromě ubohých Arménů nemusí tak dlouho žít s genocidou, která se na titulní stránky novin nikdy neprobojovala.

Nic dobrého se tu stát nemůže

Zatímco ukrajinští rolníci zmizeli z povrchu zemského, Walter Duranty, tehdejší reportér New York Times si užíval se Stalinovými blízkými přáteli a popíral, že by se nějaký hladomor vůbec odehrál. Ti, kteří měli to štěstí a „holodomor“ přežili, stihli včas německou invazi, sovětský protiútok a pogromy, které provázely ono přetahování se dvou nejsilnějších a nejkrutějších armád v moderních dějinách na travnatých ukrajinských pláních.

Nedivím se žádnému Ukrajinci, který nenávidí Rusko nebo Západ nebo celý tento prokletý svět, mají na to právo více než kdokoli jiný. Ale nemůžete mít za zlé obyvatelům Krymu, když této hrozné historii chtějí uniknout. Skutečnou vinu nesou amatéři z Washingtonu D.C., kteří si dovolují morálně soudit jednu nebo druhou stranu ukrajinské debaty. Každý, komu dovolí o tak vážných a složitých tématech žvanit, by měl projít nějakým malým testem nebo by přinejmenším neškodila trocha povinné četby. Doporučit lze román Výrostek Savenko od Eduarda Limonova. Je to skvělá kronika dospívání Rusa-Ukrajince v Charkově, v severovýchodní části země. Limonov a jeho přátelé se považují za Rusy, protože ukrajinština je podle nich „venkovský jazyk“, buranský jazyk plný barvitých výrazů vystihujících nenávist k příslušníkům jiných kmenů. Kam až sahá paměť, nebyla Ukrajina právě vhodným místem pro zdravý vývoj dětí a dalších živých bytostí. Pamatujte si to, než začnete vinit kohokoli z toho, že se chce připojit ke gangu, který je větší a silnější – i když se jedná o pochybné Putinovo Rusko. Další knihou, kterou by si samozvaní experti na Ukrajinu měli přečíst, je Bulgakovův román Bílá garda z roku 1924, smutné vyprávění o tom, jak násilí rozpoutané po roce 1917 zničí jednu milou a vzdělanou rodinu. V Bulgakovově románu není kladná ani jedna strana. Jsou tu dobří lidé, a je jich mnoho, ale jejich dobrota se nijak neodráží v uskupení, která spolu zápasí o Ukrajinu. Bílí jsou nemotorní, líní a sobečtí, armáda Simona Petljury je plná bohatých zločinců, kteří mají ve zvyku vykuchat každého Žida, na kterého narazí, a nakonec tu jsou neustále se blížící Bolševici, kteří sice zkorumpovaní nejsou, jenže právě to z nich dělá nejefektivnější skupinu vrahů. Bulgakovova teze v románu je jednoduchá: nic dobrého se tu stát nemůže.

Pokud byste se mohli prohlásit za Rusa – a získat tak jistotu života na obranyschopném poloostrovu ve tvaru diamantu s jedinými dvěma úzkými přístupovými cestami –, asi byste se připojili k Putinovu Rusku spíše než k někomu, kdo se v Kyjevě prohlásil za hejtmana.

Autor je publicista.

Z anglického originálu The War Nerd: Everything You Know about Crimea Is Wrong(-er) publikovaného na serveru Pando Daily přeložila a zkrátila Tereza Stejskalová.